Sobectví

Jsem odmalička sobecký člověk a ráda se mám dobře. Mnoho žen má sklony zapomínat na sebe a svoje potřeby, to však není můj případ. Dokonce i dárky raději dostávám než dávám. Jsem šťastná, když vidím, že se mi někdo snaží udělat radost, a občas si koupím nějakou čokoládku i sama a celou ji sním.

To jsou všechno drobnosti v každodenním životě. Chápu, proč křesťanství vystupuje proti sobectví jako takovému, a také mě trápí, když vidím, co se v jeho důsledku děje ve světě. Nepochybuji o tom, že je dobré sobectví přemáhat a vycházet vstříc svým bližním, zvláště těm v nouzi.

Někdy mě ale napadne, že se s pojmem „sobectví“ u nás křesťanů operuje dost často různým způsobem. Občas se tak označuje, když se například manželé zcela záměrně věnují kariéře (nebo něčemu jinému) místo toho, aby měli větší rodinu. Nebo když se člověk rozhodne jednat v nějaké věci ve svůj prospěch, i když tím nikomu neublíží. Zkrátka když někdo aktivně dělá něco pro to, aby byl šťastný on sám.

Je to vždycky špatně? Opravdu nám Bůh nechce v pozemském životě dopřát nic „podle našeho“? Jako bychom měli pocit, že máme pořád trpět. Že když se máme dobře, je něco špatně a měli bychom tedy přihodit nějakou tu oběť a sebezápor.

Ale to je jen můj dojem a možná se mi to jen zdá :-)