Co jsem se naučila od mormonů

 Snažím se zlepšit si angličtinu na maximum a připravuju se na CAE test. Co mi nejvíc chybělo, byla konverzace, protože na mateřské mám problém přes den promluvit česky, natožpak anglicky. Většina kurzů v jazykovkách je nehorázně drahá, takže jsem se nakonec rozhodla nebát se a zkusit mormony. Jsou to Američani, jsou mladý, takže dobrý.

O mormonech se říká kde co. Pochopitelně jsem z první návštěvy měla obavy – jdu mezi sektáře, budou mě manipulovat, budou na mě zkoušet různý triky, umlátí mě Book of Mormon, už nikdy se odtamtud nedostanu živá. Nakonec to bylo ale úplně v pohodě. Řekla jsem, že jsem katolička, oni zase, že jsou misionáři Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů, a tím to haslo. Krásně jsme si pokecali o nezávazných věcech a všechno bylo úplně v pohodě. Několik týdnů poté jsem se tedy rozhodla zkusit to znovu...

...a nic se nestalo. Kluci a já jsme se normálně skamarádili. Mezi jednotlivými misionáři jsou rozdíly a je klidně možné, že někdo natrefí na někoho zvláštního. To ale nebyl případ B. a J. Bavili jsme se o bibli i o mormonských věcech, pokud jsme měli chuť, většinu času jsme ale povídali jen tak. Jistě se dá říct, že přátelství je nejlepší strategie, jak někoho konvertovat, a že se mi nenápadně snažili tímto způsobem vplížit do života a něco do mě indoktrinovat. Jakkoli je určitá opatrnost na místě, nemyslím, že je třeba být přehnaně paranoidní a nedůvěřovat vlastnímu úsudku v konkrétním případě.

Mormonství mě opravdu neláká. Je to úplně jiná kultura, která obnáší spoustu negativních věcí. Misionáři mají těžkou práci plnou sebezáporu a krutě přísných pravidel, což mi trhá srdce. Včera jsem se dozvěděla, že B. odveleli jinam, a dnes ráno jsem ho šla vyprovodit na autobus. Téměř ze dne na den tak člověka opustí kamarád, přičemž další kontakt je znemožněn kvůli pravidlům o komunikaci s opačným pohlavím. Nezbývá mi tak nic jiného než počkat rok, až se B. vrátí do Utahu, a pak mi konečně bude moct napsat e-mail jako normální člověk.

Misionáři přijíždí do cizí země téměř bez znalosti jazyka a dost rychle se ho zvládnout naučit. Jejich píle a aktivita je do jisté míry vynucená okolnostmi, přesto je to něco, k čemu chovám obdiv. Setkávají se s různými hodně podivnými jedinci a většinou se dokážou ovládnout a být opravdu přátelští a komunikativní. O jejich způsobu "evangelizace" můžeme mít oprávněné pochybnosti, na druhou stranu být přátelský a komunikativní rozhodně není nic, s čím by si člověk spojil nás katolíky, což je škoda.

Co je naopak pro nás typické, je určitý druh paranoiy – v každém, kdo není katolík (nebo ještě "náš druh katolíka"), vidíme nepřítele, jehož názory nám mají nějak uškodit. Jak potom ale můžeme k druhým přistupovat s láskou a radostnou zvěstí? Ti ostatní většinou nebývají jen roboti vycvičení v teologických debatách. Jsou to taky jen lidi, kteří mají emoce, rodiny, někam se narodili, něco prožili a někdo je k nám poslal. Někteří mormoni jsou víc zapálení, jiní vidí v misiích hlavně dobrodružství a příležitost cestovat. Kluci nemají tolik možnost volby, protože jet na misie se u nich hodně propaguje a je to něco jako dobrovolná povinnost. Někdo má hodně přísné rodiče a není si sám sebou tolik jistý, jiný vyrůstal ve skvělé rodině a cítí se být spokojený v tom, v čem ho vychovali. Všichni ale prožívají takovou vojnu, že si zaslouží respekt.

Kdyby u vás někdy mormoni zazvonili a chtěli vám něco povídat, zkuste k nim mít soucit a nabídnout jim třeba něco k pití. Teologické souboje paradoxně nejsou to, co by mělo v podobných chvílích smysl. Lepší je je tiše vyslechnout, pokývat hlavou a pak říct něco subjektivního, s čím se nedá moc polemizovat, jako "prostě tomu nevěřím" nebo "prostě se mi to nelíbí." To se samozřejmě dá říct už na začátku a nezvat je domů vůbec – upřímnost je důležitá. (Misionáři vlastně mají zakázáno kamkoli chodit, aniž by sdíleli alespoň dvouminutovou mormonskou myšlenku, takže nemají moc na výběr.)

A co jsem se od nich tedy naučila? Že když mi na někom záleží, nemá cenu bát se, co si o mě lidi pomyslí, když nás spolu uvidí. Že i lidi z potenciálně riskantních kruhů fungují jako jednotlivci a mají různé potřeby. Že někdy neuškodí zahodit předsudky a být k ostatním preventivně přátelský místo naopak, protože to člověka může inspirovat k větší aktivitě i uvnitř vlastní církve. A taky že moje schopnost komunikovat na tom není tak zle.