O smyslu života

Jak tak s vesele sedím nad učením, s myslí aktivně zaměřenou vstříc pozitivním zítřkům (zkouškám), sem tam si u kávy přečtu nějaké ty zprávy. Dnes jsem si přečetla, že nějakému již mrtvému pánovi vyšla nějaká kniha o sebevraždě, podle všeho velmi sugestivní.

Nemám už vůbec chuť číst takové hrozné knihy, říkala jsem si. Sebevraždy se bojím a nemám jí nijak zvlášť ráda. Vzpoměla jsem si ale na svoje zkušenosti s hysterickými sebevrahy (kteří sebevraždu nikdy nespáchali) a na to, že sebevražda ve všech různých podobách vždycky všechny hrozně přitahovala. Člověk, který se pro něco takového rozhodne, je skutečně nějakým způsobem výlučný – ať už je to výraz jeho skutečného zoufalství nebo jenom labilního ega.

Například  Coelhova Veronika ovšem nijak klasicky zoufalá nebyla – prostě jenom neviděla žádný důvod, proč v životě pokračovat.

„What’s the f***ing point?“ říkávál často jeden můj známý. A měl v podstatě pravdu. „Proč tu jsme“ je jedna ze základních otázek lidstva, kterou si někdy položil snad úplně každý. Odpovědi můžou být různé, děti, Bůh, kariéra…ale všechno to se týká vlastně jen životů jednotlivců, kteří se nějak snaží smysluplně strávit svůj pobyt na Zemi.

Někteří lidé si myslí, že křesťané mají tuto otázku prostě „vyřešenou.“ Ale máme snad? Víme, proč Bůh nějaký svět vůbec tvořil? Tma nad hlubinou .-)

Nakonec nejvíc se snad smyslu života přiblížil Douglas Adams, když ve slavném a úžasném Stopařovu průvodci po galaxii nechal lidi sestrojit veliký počítač, Hlubinu myšlení, který měl odpovědět na otázku „života, vesmíru a vůbec.“ Po mnoha obtížných, nekonečné věky trvajících peripetiích ze stroje vypadlo „42.“ Když na tuto odpověď celé lidstvo udělalo konsternovaný obličej, poradil jim moudrý počítač něco v tom smyslu, že „abyste pochopili odpověď, musíte zjistit správnou otázku.“