Vnímat Samsona

V Českých Budějovicích právě skončila výstava Vnímání architekta Jana Šépky, která ve městě zase trochu rozproudila vlny. Pořádající Dům umění má na svém kontě celou řadu významných výstav, na něž se sjíždějí zájemci z daleka široka. Nepamatuji se však na nic, co by vystoupilo ze zdí galerie takovým způsobem, že to nemohl přehlédnout naprosto nikdo.

Jan Šépka v podstatě "vystavil" již existující dílo – Samsonovu kašnu. Celý projekt měl za cíl neobvyklým způsobem upozornit právě na tuto památku a na způsob, jakým vnímáme městský prostor. Kolem kašny vznikla dřevěná konstrukce, která ji zvnějšku zakrývala jako černý plášť. Přístup ke kašně vedl krytou rampou z okna Domu umění. Již při průchodu rampou získal návštěvník nový pohled na město z výšky. Dřevěná stavba působila efektně, a když se člověk dostal dovnitř kruhu, mohl si prohlédnout kašnu zblízka v novém kontextu. Samsonův klid nerušila okolní architektura ani velký prostor náměstí. Pod širým nebem vzniklo jakési muzeum jednoho díla, kde člověk mohl odpočívat a poslouchat zvuk tekoucí vody. Prostor kolem kašny poskytoval příjemný stín a vytvářel něco jako jeskyni ve městě.

Odborná veřejnost byla z projektu Vnímání nadšená, podobná instalace byla v Čechách prostě unikátní. K výstavě probíhal každý týden doprovodný program, který měl mimo jiné také podpořit debatu o funkci veřejného prostoru. Ke kašně proudili turisté i místní návštěvníci, což bohužel komplikovalo možnost najít si u Samsona tichou chvilku. Jednou se nám to se Zuzankou podařilo a byla jsem opravdu překvapená, jak vlastně ve skutečnosti vypadá kašna, kolem které chodíme téměř denně.

V Budějovicích vyvolalo zakrytí kašny celkem pochopitelnou kontroverzi. Spousta lidí si nedovedla představit, že bude kašna po dobu několika týdnů schovaná (i když zůstane nadále zdarma přístupná). Byl tím splněn jeden z účelů výstavy – lidé, kteří dříve brali jednu z nejvýznamnějších památek města jako samozřejmost, si jí začali najednou více všímat a vážit. Negativní ohlasy nebývají na škodu. Zdaleka nejvíc slyšet byla bohužel otázka "veřejných peněz" a "kdo to platí." (Peníze na kulturu jsou podobně palčivé téma, jako sociální dávky pro nepřizpůsobivé.)

Mně samotné připadala celá akce zároveň vtipná i k zamyšlení. Rozhodně nerozumím úplně všemu, co se v Domě umění vystavuje, ale vždycky mu můžu přidat pomyslné body za kreativní nápady a "nezaprděnost." Vnímání v tomto ohledu moje očekávání ještě předčilo.